Pozitivně motivační semináře ______________________________________

Na toto téma bych se chtěla trochu rozepsat. Pozitivní motivace, ta dvě kouzelná slova, se kterými se poslední dobou začíná zabývat širší kynologická veřejnost, než jen dogdancaři a agiliťáci. Můžu říct, že jsem se s touto moderní metodikou výcviku psa setkala již dříve, přestože jsem přesně nevěděla, že to ono. Vůbec nemluvím o základní škole, kde se všichni učíme o tom chytrém pánovi, po němž máme v Praze i zastávky pojmenované, a jeho podmíněnými reflexy. Všichni to vědí, všichni mají na sobě samých vyzkoušeno, že to funguje, ale jen několik málo lidí s tím umí zacházet. Proč?

U mě to začalo klikrem. Tou kouzelnou krabičkou s cvakacím plíškem, se kterou jsem se setkala asi v roce 2009. Minimálně si vzpomínám, že mi Renča, moje chovatelka, dala do balíčkupro Bree na cestu, okopírovaný článek základy s klikrem z nějakého časopisu. Vůbec nevím, co jsem s tím udělala, ale určitě jsem se nechystala to začít aplikovat. I já jsem byla zasažena "klasickými" sportovními kynology, preferující cukačku na stahovacím obojku, málokdo má to štěstí, že se hned od začátku dostane do rukou dobrého, pozitivně naladěného trenéra.. Jsem ale ráda, že jsem se na tu pozitivní cestu mohla vydat dřív, než to mým psům nějak zásadně uškodilo, respektive, že mě ta sportovka nikdy nezačala bavit a tyto medoty se do agility moc nedostanou. Zpočátku pro mě byl klikr malým zázrakem. Najednou jsem i Arčíka dokázala naučit během 10 minut aby dělal bubliny nosem do misky s vodou. :D Bree baví všechno, okamžitě pochopila, co je shaping a že má nabízet co nejvíc chování a někam to možná povede. To mi zkomplikovalo pozdější práci na statických cvicích ale o tom až později.

Pak přišla naše Šklíba, která našla zázrak jménem "Přivolávači" a Susan Garret. Zaplatila si jeden webinář a byla naprosto nadšená. Díky ní (dělala mi totiž podrobné reprodukce, za což jí děkuji :) ) jsem se setkala poprvé s nějakýma hrama na kontrolu a na drive, s hrama s klecí atd. Bohužel jsem ještě stále neměla potřebné informace, které jsem k plnému pochopení potřebovala. Povídání o tom se mi moc líbilo, znělo to logicky, mělo to smysl a i viditelné výsledky u psů, které jsem znala, takže jsem mohla uvěřit díky vlastním očím. Ale sama jsem ještě neměla návod, jak to aplikovat a jak co zkoušet. Přiznávám, že v tom byla i jistá dávka mojí lenosti zjišťovat nějaké další informace. :-P

Ten správný okamžik přišel letos v březnu. Paní Martina Magnoli Klimešová uskutečnila webinář o pozitivní motivaci, který jsem si zaplatila a dostala tak přístup do portálu, kde byla každý týden přidávána jedna lekce, obsahující 3-5 videí. Vždy jsme se dozvěděli nejdřív něco teoreticky, pak byly popsány cviky a následovala praktická ukázka. Za co jsem úplně nejvíc ráda jsou teoretická videa prvních týdnů, kdy jsem si konečně dala dohromady 1+1 a konečně mi to dalo dohromady 2! :) Najednou je vše jasné, nic není nemožné, dokonce ani odložení ne! :) Dostala jsem novou chuť do práce se psy, do učení se, do her, prostě do všeho. Ke všemu webinář začal v době, kdy Bree kulhala a tak jsme měly s agility na delší dobu útrum. Byla jsem z toho špatná, ale o to víc jsem se soustředila a těšila na absorbci nových a dalších informací. Paní Martina se v jednom videu zmínila, že by bylo dobré, udělat si nějaké poznámky. Přiznávám, že jsem to asi trochu přehnala, ale popsala jsem půlku tlustého sešitu. Mám milion poznámek, které se staly mojí Biblí. Že to Bree baví, to je jasné, ale vrchol všeho bylo to, že jsem v létě zkusila nějaké základy na Arčíka. Shaping na klikr ho nikdy nebavil, po nějaké chvíli, kdy se nic nedělo, prostě odešel. Čekala jsem, že to bude stejný, ale nestačila jsem údivem včas reagovat. Je naprosto šílenej do cvičení, do hry (!!!) - to nikdy nemusel, do "nos tače", do her s krabičkou, no prostě nechápu. Abych z Bree nedělala pani dokonalou, tak i zde jsme narazily, nebo statické cviky s výdrží jí dělají velký problém, vzhledem k dřívějšímu klikru, kdy nabízela a nabízela a nabízela, a dostávala za to odměny. Proto jsme začaly dělat například obyčejné "sedni" úplně od začátku, se 100% výdrží jen pár vteřin. Musela se naučit pár nových pravidel, hry na kontrolu také potřebuje, no je ještě hodně práce před námi, ale jde to a důležité je, že nás to baví.

Další důležitou osobou je neodmyslitelně Franta Šusta. Trenér zvířat ze ZOO, kterého kynologové najednou objevili a jdou po něm jak slepice po flusu. :))) Nic ve zlém, samozřejmě, jsem naopak ráda, že je o PM takový zájem. A přestože je tu víc lidí, kteří jí také dělají, je skvělé, že se konečně kynologie "probudila" ze sna plného ostnatých obojků a elektriky. Nakonec jsem se 12. a 19.9.2013 i já zúčastnila dvou Frantových seminářů "Jank naučit" a "Jak odnaučit". K mému trochu překvapení ale hlavně spokojenosti, jsem se nedozvěděla nic nového. Webinář jsem měla akorát za sebou a tak jsem si jen utvrzovala právě nabyté informace a utvrzovala je v jeden celek. Frantův výklad je dle mého soustředěný více odborně - plný anglických názvů, grafů a popisů fyziologických dějů v těle zvířete (ale i lidí). Martina je podle mě člověk na svém místě nejen pro zkušené, ale i pro úplné laiky a začátečníky, kteří podlě mě nemohou Frantovým seminářům moc rozumnět. I na našem termínu se objevilo několik lidí, kteří podle mě vůbec nepochopili podstatu a pointu věci. Je jen na nich, zda budou ve svém bádání pokračovat a dostaví se ten všemi milovaný "aha" moment. :))

Jako poslední, co bych ráda zmínila je, že mě velice potěšilo, že jsem na seminářích, tedy spíš praktických ukázkách s tréninkem, potkala dva lidi, kteří měli psaodmala postihnutého onou nelíbivou "klasickou metodou" sportovní kynologie. Obě to byly ženy, což mě nepřekvapuje, pochybuju, že se někdy nějaký klasický kynolog-muž oprostí od těchto nechutných praktik a bude stát třeba jen 10 minut s nataženým prstem před psem a čekat, až si sedne, aniž by mu předtím zatnul ostré hroty obojku do kůže. Ač to už vypadalo, že tyto pomůcky budou pod velmi nepříjemným trestem zakázány, nakonec se tak nestalo. A tak se budu dál setkávat s požadavky našich sporťáků, aby si ta 11letá holčička vzala na tu akitu elektriku, protože akita jinak nebude poslouchat. Přestože má holčička snahu se věnovat klikru a učit tak sebe i psa, tatínek je natolik línej, že radši nasadí obojek. A to je odpověď na otázku na začátku tohohle mýho výplodu: LENOST. Lenost učit se, lenost jít protiproudu ostatních okolo mě, kteří se mi třeba budou smát, lenost být trpělivý, protože to půjde dýl, než jedno vycukání. A pak možná i nevěřícnost, že to opravdu funguje a že je to chování, které je odměňováno, a tudíž se bude opakovat, narozdíl od toho, co je trestáno, ale to už zabředávám do teorie, tu si pěkně najděte sami, zde jste pár tipů, kde hledat dostali,a nebuďte líní to pro sebe a svého psa udělat,protože to stojí za to. :) Bohužel jsem téměř úplně přesvědčená, že nad většinou sporťáků ta lenost a strach z toho, dělat to jinak a líp, zvítězí. A proto je nikdy jako kynology ráda mít nebudu a jsem ráda, že mezi ně nepatřím. Ale třeba budu překvapená, ažse to změní a já budu moct změnit i tento svůj názor. :) Vím o několika, kteří už to jinak a líp dělaj. Tak jen vstříc pozitivním zítřkům...klik! :)