Úspěch je vrtkavá věc __________________________napsáno: 20.3.2015 (poslední zimní den, přináší jarní výzvu)

Pamatuju si na to neskutečné očekávání, když jsem si vezla z dalekých Dolních Domaslavic tu velkou kouli chlupů, který vypadala jak Otík a zmenšenina Bernského salašnického psa. Ta natěšenost, že moje Bree je ten pes, se kterým dobudu agilitní svět, protože je to borderka a protože bude rychlá. Nemusela jsem čekat dlouho aby se naplno projevil její zájem o agi, její zájem o všechno, co si na ní vymyslím, prostě její zájem o práci se MNOU. Věc, která je pro mnohé naprosto normální byla pro mě to nejlepší, co jsem si na ní mohla a chtěla vzít. Po čtyřletém trápení sebe i Arčíka na parkuru se nebylo asi čemu divit. Problém byl v tom, že postižená stylem houpacího koníka s teriéří tvrdohlavostí k tomu, jsem byla přesvědčená, že rychlost, nebo drive, chcete-li, je to nejdůležitější a jediný, co potřebuju, co nemůžu v psovi vyvolat nějakým cvičením, nedej bože hrou (chápejte - Arčíka jsme si vzali v půl roce, kdy do té doby žil divoce na dvoře s tříletýma harantama, takže hrát si neuměl a já v tu dobu neměla tolik zkušeností na to, abych věděla, že je nutné ho to naučit a jak ho to naučit) a že je to něco, co pes buď nemá, protože je to teriér, nebo má, protože je to ovčák.

Takže borderku jsem měla, chuť do práce svojí i její jsem taky měla, natěšenost jsem měla, léto a volný čas jsem měla, a hlavně jsem měla nedočkavost a netrpělivost a v neposlední řadě velká očekávání a sebevědomí. Měla jsem přece drivového psa, tak co mi mohlo bránit k vzestupu! :) Navíc Bree byla drivový pes abnormálně, němálo lidí se mě později ptalo, jestli není příbuzná s Audíkem od Pavla Koška, jejich podobný vzhled a projev na parkuru tomu opravdu nasvědčovali. Což o to, lehtalo mi to moje ego ještě víc. Bohužel jsem neměla ty tolik potřebné znalosti a zkušenosti, začla jsem tedy borderče Bree učit umění agilitit po westíkovském způsobu. Jinak jsem to neuměla, netušila jsem jak se učí zóny například přes target, prostě to přeběhne a na konci jí chytim a našteluju dvě nohy na zónu, neasi.... (Momentálně se při těchto vzpomínkách, co se mi honilo hlavou a tak, usmívám.. :) ) Jediné, co bylo pro mě novinkou a co jsem vyzkoušela a to v roce života Bree, byl slalom, který má naučený uličkou. To už tenkrát jako fyzicky pro mě něšlo, učit ho na ruku.. :D A tohle všechno suma sumárum jsem dělala tak cca v 7 měsících věku. Dá se říct, že v roce (kromě slalomu) uměla Bree všechny překážky. Hrůza, co? :)

Jak se říká, a ne nadarmo, že základy, na kterých se staví ten domeček, jsou dlležité, protože bez nich ten domeček dřív nebo později spadne a obyvatelům zbydou jen oči pro pláč. Tak to se teď v podstatě stalo i mně. Nechci si stěžovat na okolosti, které tenkrát byly, nebo na nějaké lidi, za všechno si můžu sama a vím to. Měla jsem se víc učit, měla jsem vědět, že to takhle nejde a měla jsem s tím něco dělat zavčasu a stoupnout si nohama na zem. Dá se říct, že ještě vcelku brzo jsem se dostala pod ruku Irče Kochové, bylo to v létě roku 2011, Bree byly dva roky, začala se závoděním, kde to, když se zpětně podívám třeba na toto, nebylo moc valné..ne, bylo to příšerný! Ale moje tenkrát utkvělá představa, že rychlost je vše, byla posílena (jo, jsem postižená doslova dnes pozitivním posilováním... hurá!!!), jelikož jsme se umisťovaly. S takovými strašnými běhy. Irča mě vrátila dá se říct na zem, protože mi ukázala nové prvky vedení, snažila se to moje hopsání stylu epileptického záchvatu trochu učesat a nasměrovat nás. Ještě předtím se o to snažila Káča Lerlová, nesmím na to zapomenout, té taky hodně vděčím za to, že jsem přestala vést starým stylem řízení leteckého provozu.. :D Po tomto létě jsem začala vyhledávat zkušenější trenéry, začala jsem si hledat články na internetu, začala jsem číst odbornou literaturu a začala jsem pracovat na tom našem agilitění.

Možná to bylo tím, možná ne, kdo ví, ale v lednu 2012 jsme se přesunuly do kategorie LA2 a během třičtvrtě roku jsme splnily postup do kategorie LA3. To byl náš nejlepší rok, řekla bych, že jsme se nějak stabilizovaly a jak bylo vidět, dosahovaly jsme čistých běhů. Když byl náš běh čistý, na čas jsem se vůbec neohlížela, naše pozice na výsledkové listině byla předem jasná. :) Následující rok byl ještě stále pro mě uspokojující, zkoušky jsme nějak dávaly, a úspěchy se dostavovaly. I když jednolaťkové prohry mě deptaly čím dál víc.

Nejradší bych napsala, že tady je šťastný konec příběhu. Naše dvě hlavní úskali jsou skákání a odložení. Odložení je kapitola sama o sobě a mohla bych se na toto téma rozepsat na další samostatný článek. Příčinou bylo opět to, že jsem Bree učila jako westíka, kde jsem odložení vážně nikdy nepotřebovala. Zkusila jsem naprosto všechno, kromě mě, si myslím, je v této republice jen jeden člověk, který zkusil úplně vše a to je právě Pavel Košek (a zase ten Audík :) ), ale Pavel má jednu vzácnou vlastnost a to je vytrvalost. Tu já neměla a po větě Martiny Klimešové, která leta startovana se svojí malinou letmo, že jí to nikdy nepřeučovala, protože to pokazila a pokazila by to znovu a to jí přišlo vůči psovi nefér, jsem si uvědomila, že to bude hold můj případ, protože to na závodech opravdu nevydržím a moje důslednost půjde stranou, a tento problém jsem vyřešila letmými starty. Zbavila jsem se tak nehorázněho stresu při příchodu na start, zda Bree zůstane a že nezůstane a kolik mikrosekund mi asi dnes dá. Skákání jsem ale sama nebyla schopná opravit a zde žádná jiná alternativa nebyla. Přes všechny hrůzný metody barování, ťukání shozenou tyčkou přes nohy aby si je "uvědomila", přerušení práce po shození, a dalších, jsem se dostala v roce 2013 k Elišce. Její přesvědčení, že Bree dokáže přeučit skákání pomocí skokové gymnastiky mě nadchlo. (Respektive její věta, že jejím sbalenim se a přehozením se přes skočku ztrácí tak půl vteřiny - zřejmě zbytek mé dřívější posedlosti rychlosti? :) ) SG jsem už znala, od Katky Lerlové, bohužel jsem nikdy nepochopila její podstatu. Znamenalo to tedy přestat závodit, protože by to logicky nemělo moc efekt. V zimě jsem tak oželela závody, bohužel jsem to nevydržela moc dlouho. Nevěnovaly jsme tomu mnoho času, sice jsme obden jezdily dělat jeden typ skokového dvojskoku, ale nebyla jsem schopná posoudit, jestli to bylo dobře a jak to případně upravit. Navíc jsem tím rozjela Bree problémy se zády a tak jsme skončily.

Celá následující sezóna byla nejhorší možná. Zkoušku jsme nedaly už ani jednu a já jsem začala mít komplexy, na zkouškové běhy jsem se soustředila víc než na jiné a po chybě jsem celý zbytek běhu naprosto vypustila. Kolik jsme už měly šancí na zkoušku a kolikrát jsme jí měli na dosah jedné latě, vůbec nepočítám, akorát by mě to vytočilo. Dlouhodobý neúspěch mě vyvádí z míry, ale závodit jezdím pořád, ten pocit, že TEĎ se to už zlomí mě pořád pronásleduje. Letos v lednu jsme dělaly jenom skokovku, na tréninku byly skoky perfektní, natěšená jsem vyrazila na další závody, kde jsem opět otevřela oči. Navíc starosti okolí, že Bree má prostě fyzický problém a ať se tím netrápim, že mi roste nová naděje v podobě Ready mě pohání o to víc dopředu, protože nic mě nevytáčí tolik jako tenhle názor. Ready jsem sinepořizovala kvůli žádnému problému, který Bree má a moc bych to chtěla dokázat tím, že to s Bree ukážeme znovu a výsledkových listinách. Ona je totiž ta moje osudová borderka, moje Bree, která má číslo výkoňáku stejné jako já rodné číslo a to něco teda znamená!

Letošní sezónu mám zaplacenou do konce června a tradiční závody opravdu nechci vynechat. Proto jsem se rozhodla, že letošek nějak doplácáme a od července se pustím znovu do skokové gymnastiky a naučím spolu s Elišákem Bree skákat a než Ready nastoupí na start, tak musíme skočkám s Bree ještě natrhnout dřevo! Mým snem je stát s oběma mýma holkama na bedně... tak uvidíme, co to přinese, hodlám do toho dát vše.